Připravovala jsem vlastní pohřeb

V červnu 2013 mi fyzioterapeutka na levé paži našla skvrnku. Poslala mě k lékaři, do té doby mne prý léčit nebude. Poslechla jsem ji – a lékař mi do tří dnů domluvil návštěvu u dermatoložky, která mi po prohlídce řekla, že jde o agresivní kožní nádor, a rovnou navrhla operaci: za dva dny. Uvědomovala jsem si, jak mě Pán chrání. Operovali mě právě včas, takže mohli zasažené buňky odstranit.

Když jsem ale přišla do nemocnice na kontrolu, našli mi podezřelou skvrnku na obličeji, která po několika testech vypadala zhoubně. Byla dost velká, proto se lékaři radili, zda ji mají ozařovat, nebo operovat. Nakonec se rozhodli pro operaci. Odebrali mi kousek kůže z nohy a ránu na obličeji jím zakryli. Ještě byla potřeba druhá operace, ale pak už jsem byla v pořádku. Naplnila nás radost a vděčnost.

V tomto období mi hodně pomáhala četba Bible. V žalmu 139,5 se píše: „Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě.“ Manžel mi to často předčítal – před spaním na mě vzkládal ruku a žehnal mi dobrými slovy, které nám říká Bůh: že nás ochraňuje a chce nás zachránit. Slovo „ruka“ jsme četli v Bibli tolikrát... V žalmu 138,7 stojí: „I když jsem v soužení, ty mi zachováš život, vztáhneš ruku proti hněvu mých nepřátel a tvá pravice mě spasí.“ Potřebovala jsem ta biblická slova slyšet.

Během tohoto onemocnění jsem se naučila hlouběji uplatňovat zásady vnitřního uzdravení: naslouchat Bohu, zakoušet jeho přítomnost v Duchu svatém, důvěřovat mu a očekávat jeho pomoc, soustředit se na Ježíšův kříž a vzkříšení atd. Ve sboru se za mě modlili a dostala jsem květiny. Několik přátel se silnou vírou nade mnou vyhlašovalo Boží uzdravující přítomnost. Mohla jsem se na Pána spolehnout...

Jeden přítel mi řekl: „Dostal jsem pro tebe slovo. Pán říká: ,Postarám se o tebe.‘“ To slovo vypadalo tak prostě, pro mě však bylo důležité. Začala jsem očekávat Boží péči a rozpoznávala jsem ji v mnoha rozmanitých drobnostech: v manželově něžném gestu, v milé pohlednici, telefonátu, e-mailu, dárku za službu v Praze, v písničce na YouTube, kterou mi někdo poslal... Bůh mi otevřel oči, abych tuto jeho péči viděla. To byl veliký dar!

Učila jsem se spoléhat na Boží zaslíbení, že mu na mně záleží a že mi v každé situaci dá, co potřebuji (viz 1 Pt 5,7). Tak jsem se naučila nebýt závislá na lidech, ačkoli je samozřejmě potřebujeme. Byla to pro mě lekce i z hlediska mé pastorační práce. Bůh se postará i o lidi, kterým jsem se věnovala, i kdybych jim třeba nemohla být dlouhou dobu nablízku.

 

Nevěděli, jak se mnou jednat

Počátkem prosince 2013 byla rána na obličeji i na noze téměř zahojená. 4. prosince mě uprostřed noci hrozně rozbolelo břicho. V nemocnici mi zjistili ileus (neprůchodnost střev) a byla nutná okamžitá operace. Později jsem se dozvěděla, že moje střeva byla ve velmi špatném stavu a že lékaři bojovali o můj život. Převezli mne na jednotku intenzivní péče a několik dní mě udržovali v umělém spánku. Na JIP si mě nechali jedenáct dní. Bylo to pro mě traumatické období, protože mi nikdo neřekl, proč potřebuji tolik péče. Byla jsem plná zmatku a obav.

Poté mě přestěhovali na pokoj s třemi dalšími pacientkami, které měly nakažlivá onemocnění. Jakmile to bylo možné, poslali mě domů, protože se obávali, že se nakazím.  Všichni jsme měli ohromnou radost, že jsem doma. Byla jsem velice slabá, ustlali mi v obýváku, ale mohli jsme toho roku oslavit Vánoce společně.

Brzy se ale ukázalo, že jsem onemocněla psychicky. Nesnesla jsem světlo ani zvuk a hrozně jsem se bála. Neustále jsem myslela na smrt a připravovala jsem svůj pohřeb. Pronásledovaly mne myšlenky, které byly vzdálené realitě. Můj lékař mi doporučil psychiatra, který se mi snažil pomoct. Byla jsem duševně nemocná a v hluboké depresi. Psychiatr zkoušel různé léčebné metody a dával mi léky.

Manžel i naše tři děti se mi dvacet měsíců ze všech sil snažili pomoci, abych mohla zůstat doma. Dcera přicházela každou sobotu, aby nám pomohla a uvařila. Nejstarší syn přicházel každou neděli odpoledne a náš nejmladší podle potřeby.

Je důležité vědět, že deprese je nemoc. Dcera mi později vyprávěla: „Byla jsi úplně na dně. Většinou jsi nebyla moc vlídná, dokonce ses ke mně chovala nepřátelsky.“ Prý pro ni bylo velice důležité nic ode mne neočekávat.

Přátelé mě navštěvovali. Mnozí ale neměli ponětí, jak se mnou jednat. Jen jsem seděla v křesle a většinou jsem něco háčkovala. Bylo mi jasné, že duševní nemoc je něco, o čem se nemluví, zvláště mezi křesťany. Ani můj pastor, který mne navštívil, nevěděl, co si se mnou počít: „Vždycky jsi byla takovou ženou víry. Kde je tvá víra teď?“

Neměla jsem tušení, zda a jak se mohu uzdravit. Necítila jsem žádné pozitivní emoce, stále jen strach a obavy. Byla to velice těžká doba – bez radosti, pokoje a odpočinku.

Dcera zařídila, že mě skoro každé odpoledne přišel navštívit někdo z přátel. Pomáhalo mi, když se ke mně chovali normálně a vyprávěli mi něco o sobě. Často se mě ptali, zda mám nějaké oblíbené místo v Bibli, a pak mi je přečetli.

Měla jsem dvě přítelkyně, které pevně věřily v mé uzdravení. Byly to ty, které měly víru už pro mé uzdravení z rakoviny. Držely mě v náručí a utěšovaly. Říkaly mi, že náš Pán je Lékař a že věří, že mě Bůh uzdraví. To mi dodalo naději – mnoho lidí totiž v moje uzdravení nevěřilo. Pomohlo mi i to, že pro navázání kontaktu mě vzaly za ruce. Právě po tom jsem toužila: po spojení. Nesnášela jsem zvuky, světlo (z televize) a vnější podněty. Ani návštěvy jsem nesnesla delší než patnáct dvacet minut.

Další věc, která mi pomohla, bylo to, že jsem si zapisovala slova, kterými se za mě přátelé modlili. Později jsem se těmito slovy za sebe dokázala modlit i sama.

 

Za duševní nemoc se nestydím

Dvacet měsíců uplynulo, aniž by došlo k pokroku. Tehdy mi psychiatr řekl: „Už pro vás nemohu nic udělat. Vyzkoušel jsem vše, co znám. Prošla jste terapiemi i s mými kolegy, ale nic nepomohlo.“ Poslali mě proto do psychiatrické léčebny. Po třech měsících vyšetřování pozvali do nemocnice mou rodinu, aby se podívala na dokument o léčbě elektrošoky. Všichni včetně mě s touto léčbou souhlasili. Během pěti týdnů jsem pod anestezií dostala devět elektrošoků. A stal se zázrak: Vrátila se mi má osobnost. Po čtyřech elektrošocích mě navštívil nejmladší syn a prohlásil: „Mám zpátky svou maminku.“

8. prosince 2015 jsem přišla domů. Vrátily se mi dobré pocity: radost, pokoj, mír. Vrátil se mi život. Musela jsem samozřejmě pokračovat v terapiích, abych se uzdravila úplně. Účastnila jsem se tvořivé terapie, nakreslila jsem motýla a přidala k němu nápis: „Jsem zpátky!“ Zase jsem byla naživu!

Potřebovala jsem taky procvičovat svaly a chodila jsem na fyzioterapii. V říjnu jsem také dostala nový kyčelní kloub. Musela jsem v autoškole absolvovat deset cvičných jízd, teprve potom jsem se za volantem znovu cítila jistě. V říjnu 2017 už jsem mohla říct: Jsem opět zdravá – na duchu i na těle!

Nestydím se za to, že jsem byla psychicky nemocná. Do takové situace se může dostat každý. Dělali jsme, co jsme mohli, členové rodiny o mě pečovali skvěle. Ze všeho nejvíce děkuji Bohu, že mě uzdravil skrze všechny ty modlitby, skrze tolik lidí, kteří mi pomáhali a projevovali mi lásku, a skrze všechnu tu lékařskou péči.

Bylo mi řečeno, že traumatické události, kterými jsem prošla, mi zablokovaly část mozku a těmi elektrošoky se to uvolnilo, takže jsem opět mohla navázat spojení se všemi pěknými slovy, které mi lidé řekli a jimiž se za mne modlili, a přijmout tak Boží uzdravení.

I křesťané mohou mít problémy a trápení, náš Bůh nás však slyší i vidí a záleží mu na nás. To vím jistě. Vím, že se neuzdraví každý, avšak Ježíš chce být v každé situaci s námi a pomáhat nám se s utrpením a zoufalstvím vypořádat. V listu Římanům 8,28 se píše: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“ O tolik víc se teď raduji ze života! Můj vztah s manželem se prohloubil a hodně se spolu smějeme. Náš vztah se všemi třemi dětmi je ještě více naplněn láskou. A je nádherné, že mě v době mých depresí navštěvovali i přátelé a přijímali mě, ačkoli jsem se k nim chovala nevlídně... Zjistila jsem, že se nemusím ze všech sil snažit o to, aby mne lidé měli rádi, ale že mohu být prostě sama sebou. Žiji nyní ve větším pokoji. Více důvěřuji Bohu a život přijímám s otevřenou náručí.

překlad: Ivana Kultová

 

Autorka je holandská sociální a pastorační pracovnice. Od 70. let působila v také v Československu a později v ČR, ve spolupráci s místními křesťany zde rozvíjela pastorační práci a službu vnitřního uzdravení. Po svém uzdravení mj. sloužila na konferenci KMS „Jak chutná cesta milosti“ na podzim 2018 v Praze. Je autorkou knihy Najít svou cestu (Nakladatelství KMS, 2021).

 

Převzato se svolením z časopisu Život víry 2023/2, str. 20 (www.zivotviry.cz).