Dobové pozadí Nového zákona má za úkol zobrazit prostředí, v němž vznikají spisy Nového zákona. Všímá si jednak historického období před příchodem Krista, ale hlavní pozornost věnuje poměrům v Palestině a celé římské říši kde se začalo šířit evangelium o Ježíši Kristu. Doba příchodu Krista je naplněním času
Celý článekPrvotní křesťanství se šířilo a novozákonní spisy vznikaly v prostředí náboženského pluralismu a synkretismu. Náboženskou scénu ovládal polytheismus řeckého, římského a helénistického náboženství. Velké oblibě se těšily mnohé mysterijní kulty, okultismus a také gnóze svým důrazem na vykupující poznání začínala získávat vliv. V tomto prostředí působí židovství a křesťanství jako vyhraněně monoteistická náboženství, jež jsou ve své podstatě misijními náboženstvími.
Celý článekKonverzí v tomto článku rozumíme základní událost v životě, jíž se člověk stává křesťanem, když v pokání přijímá vírou Boží milost zjevenou v Pánu Ježíši Kristu, cele se obrátí k živému Bohu a mocí Ducha svatého je znovuzrozen. Při promýšlení toho, jak Nový zákon popisuje smysl a význam této základní události, která zásadním způsobem určuje další život člověka, se soustředíme na čtyři základní novozákonní pojmy – obrácení, pokání, víra a znovuzrození.
Celý článekLidská sexualita je spojena s fyzickým sexem a našimi rozmnožovacími schopnostmi. Schopnost plození a množení je důsledkem existence člověka jako muže a ženy. První Boží příkaz daný člověku ještě před pádem zní: „"Ploďte a množte se a naplňte zemi“ (Gn 1,28). Rozmnožování skrze sex spojuje člověka se světem zvířat. Současně však rozmnožovací funkce se stala nástrojem, který spojil první lidský pár s přicházejícím Mesiášem (Gn 3,15-16).
Celý článekVýraz apostolos „apoštol“ označuje v Novém zákoně toho, kdo byl poslán či vyslán s pověřením či zplnomocněním, kdo někoho zastupuje, representuje, je jeho vyslancem. Odpovídá to židovské instituci šaliach „vyslance“, který zastupoval jednotlivce či jeruzalémské náboženské autority.
Celý článekV Bibli je Abraham nazván „kníže Boží“ (Gn 23,6), „prorok“ (Gn 20,7), „přítel Boží“ (Jk 2,23). Apoštol Pavel o něm hovoří jako o otci všech věřících (Ř 4,11) a vybízí nás, abychom šli „ve stopách víry našeho otce Abrahama“ (Ř 4,12). Budeme postupně sledovat celý příběh Abrahamova života víry a v mnohém nám bude sloužit jako příklad toho, že „spravedlivý bude živ z víry“ (Ga 3,11).
Celý článekKřesťanem se stává ten, kdo přijímá Ježíše Krista, Božího Syna za Pána a Spasitele a stává se jeho učedníkem, který mu ve všem věří, učí se zachovávat jeho slovo a žije k slávě jediného Boha, Otce, Syna a Ducha svatého. Ježíšova slova mají pro křesťana nejvyšší autoritu, protože se jedná o Boží slovo. V evangeliích, jež jsou nejstaršími zprávami o Ježíšově působení, je velký důraz položen na Ježíšova slova, jimiž konal mocné činy a vyučoval zástupy a své učedníky.
Celý článekNázev Nový zákon pochází z latinského názvu Novum Testamentum, jež je překladem řeckého výrazu kainé diathéké. Řecký výraz diathéké v Septuagintě je překladem hebrejského výrazu „brít“ smlouva“. V Bibli se hovoří o smlouvě s Noem (Gn 9,8-17), s Abrahamem (Gn 12,1-3; 17,1-10), Sinajská smlouva (Ex 24,3-8), s Davidem (2 Sa 7, 12-16) a o nové smlouvě (Jr 31,31-34; Ez 34,23-25; 36,25,25-27; 37,12-14; L 22,20). Nová smlouva předpověděná skrze proroky ve Starém zákoně našla své naplnění v Ježíši Kristu, v němž Bůh plně zjevil svou spasitelnou vůli.
Celý článekJežíš Kristus je synem Davida a Abrahama tj. v něm se naplňují zaslíbení daná Davidovi a Abrahamovi.„Syn Davida“ je pro Matouše důležité označení. Již v Ježíšových dnech judaismus tímto výrazem označoval mesiášskou postavu reprezentující Boží lid a přinášející zaslíbené eschatologické království (2 Sa 7,12-16; Ž 2,2; 105,15). Matoušovým zájmem v rodokmenu je ukázat, že Ježíš Kristus-Mesiáš pochází z davidovské linie, je dědicem mesiášských zaslíbení. „Syn Abrahama“ znamená, že v něm se naplňují zaslíbení dané Abrahamovi (Gn 12,1-3; 22,18) a stává se tak pravým reprezentantem Izraele, který přináší požehnání všem národům.
Celý článekZdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody (well-being) a ne pouze nepřítomnost nemoci nebo vady“. Rozsah definice zdraví podle WHO je na jedné straně přínosem, ale na druhé straně také terčem kritiky. Podle Křivohlavého kritika zaznamenává, že definice opomíjí subjektivní stav pocitu, kdy člověku není dobře. Dále podle definice je ideál zdraví příliš vysoký a ukazuje na nedokonalost zdraví. Definice zcela opomíjí duchovní zdraví, kam spadají ekologické, sociální, politické a náboženské cíle.[1] Přínos naopak spočívá v pohledu na člověka jako bytost, který potřebuje uzdravení na rovině fyzické, duševní a sociální.
Celý článek