Na začátku mého úmyslu psát o vztazích a bolesti mě ani nenapadlo, že se dotknu také tématu odpuštění. To, co mě k tomu přimělo, byla těžkost života některých z příběhů a sdělení v článcích. V hlavě se mi rojily myšlenky: „Měla jsem zajít až tak daleko?“ „Nejsou svědectví o vypjatosti vztahů v církvi nebezpečná?“ „Jak na to bude reagovat člověk žijící v iluzích o kvalitě vztahů v rodině a v církvi?
A pak mi to došlo. Narušené vztahy, zranění, konflikty, prásknutí dveřmi a útěk do osamocení, to není konečná. Je tady od Pána Boha dáno řešení, pokračování, přestup na “let odpuštění“. Zvolila jsem slovo „let“, neboť jedině nadhled či vzlétnutí, určité vyvýšení nad zraňující situaci, nás může pevněji uvést do procesu odpuštění. Procesu – zvláště tam, kde nastalo zranění hluboké, v blízkém vztahu, zklamání důvěry, velká ztráta. Dále tam, kde jsme hodně dávali množství lásky a péče, nebo naopak po lásce druhého toužili a nedostali ji.
Ztráta a zranění od druhého v nás vyvolává bolest, trýzeň, hněv, všechno se v nás mele, může nastat chaos a místo odpuštění začínáme často myslet na odplatu, upadáme do sebelítosti, nebo se cítíme zklamaní Bohem. V takové chvíli není dobré říkat člověku, aby odpustil. Je lépe čekat až se emoce uklidní a bude-li mít zraněný člověk zájem, můžeme mu pomoci dojít k nadhledu.
I když jsou lidé, kteří v těžké situaci jsou schopní vyslovit okamžitě odpuštění. Děje se tak často z poslušnosti vůči Božímu slovu, kdy jedinec svojí vůlí přikazuje svému tělesnému, duševnímu, duchovnímu a sociálnímu systému, aby vešel do odpuštění. Tento krok potřebujeme udělat všichni – svojí vůlí je třeba se v určitém časovém okamžiku po zranění nebo ztrátě rozhodnout: „Já odpouštím.“
K tomu nás v Bibli inspiruje celá řada odkazů a příběhů.
A kdykoli povstáváte k modlitbě, odpouštějte, co proti druhým máte, aby i váš Otec, který je v nebesích, vám odpustil vaše přestoupení. Marek 11,25
Příběh o nemilosrdném služebníku nás varuje, že pokud neodpustíme, zůstáváme ve vězení a jsme zatíženi dluhem. Matouš 18,21-39.
Malé dítě není schopné dojít nadhledu, odpuštění, jestliže mezera lásky či ztráty je příliš hluboká a časově dlouhá. Je však schopné zatvrdit svoje srdce a žít ve vězení za pomoci uspokojování se náhradami lásky a závislostmi. Tady je nezbytná v dospělosti pomoc zjevením Ducha svatého a láskyplné péče našeho nejvyššího Pastýře.
Abych nezůstávala jen v teorii, přiblížím proces „letu odpuštění“ mojí mamince, která mě zranila v době početí tím, že mě odmítla.
Odpuštění dalo pevný základ a uschopnění jít po cestě s Ježíšem
První informace o tom, že dítě potřebuje být plně přijaté v době početí jsem zaznamenala brzy po uvěření. Před dvaceti devíti lety jsem byla v Německu na týdenním semináři o uzdravení a osvobození, a tam mi Duch svatý řekl, že jsem byla nechtěné dítě. Do té doby mě ani nenapadlo o tom takto přemýšlet. Odpustila jsem mamce i tátovi a přijala modlitbu uzdravení. Během modlitby jsem viděla obraz mého srdce, které bylo velice tvrdé. Do srdce uhodila rozbuška a uvolnilo se množství kamenů. Hodně jsem plakala. Následně jsem myslela, že jsem úplně uzdravená.
Teprve v roce 2008 na konferenci v Holandsku s Lenne Payneovou, kam jsem se dostala díky Tony Kalma, jsem hlouběji pochopila důležitost přijetí dítěte hned v zárodku jeho života. Opět jsem mamce odpouštěla. Dneska zpětně vím, že moje srdce bylo tak tvrdé, že modlitba za uzdravení v Holandsku jen tak lehce klepala na moje místo zranění. Zaznamenala jsem však důležitou informaci, že až se otevře taková bolestivá vzpomínka, vylejí se z místa zranění potlačené bolestivé emoce, emoce prázdnoty a nicoty. Je důležité projít touto bolestivou vzpomínkou, vylévat emoce a prosit Ducha svatého, aby naplňoval zraněné místo Boží láskou. V dalším dlouhém období jsem se tedy modlila, aby Duch svatý naplňoval každou prázdnotu mého srdce Boží láskou.
Odpuštění umožnilo svobodu, dveře vězení se otevírají
Asi týden před konferencí v listopadu v roce 2016 jsem měla sen, kdy jsem vyšla z domu do sklepa, ale ten byl tmavý, takže jsem se vrátila ven. Tento sen se mi zdál podruhé, opět jsem měla strach vejít do temného sklepa, ale šla jsem. Úplně dole jsem narazila na dveře typu od atomového krytu. A to už tam stál Pán Ježíš Kristus a ptal se mě, jestli může ty dveře otevřít. A já jsem řekla: „Ano“. Dveře se začaly otevírat.
Odpuštění dalo prostor uzdravení v Boží přítomnosti
Na konferenci jsem si na tento sen nevzpomněla, ani jsem ho hned nedávala do souvislostí přijímaných uzdravení. Od samého počátku jsem se cítila být v jako průhledné kouli, slyšela jsem jinak hlasy. Vlivem nepříjemné události na konferenci se otevřelo zranění odmítnutí. Začala jsem cítit velikou bolest a hodně jsem plakala. Během vyučovaného slova mi Bůh dal obraz plný světla, jak jsem v počátku svého života v Boží přítomnosti. Viděla jsem Jeho ruku a na ní shluk buněk, Otec nebeský dýchnul svůj dech na mě a řekl: „Je krásná a barevná.“
Tento obraz mi pomohl vidět, že jsem byla plánovaná a Bohem Stvořitelem chtěná. Mohla jsem tak v důsledku prožitých hlavně bolestivých emocí a obrazu uzdravení opět mamce odpustit.
Odpuštění jako vrchol
Mohlo by se zdát, že už je tímto „let odpouštění“ ukončený. Ale nebyl. Musela jsem ještě odpustit mamce z nového úhlu pohledu, když jsem si uvědomila, jak počáteční odmítnutí ovlivnilo můj život. Napsalo mi do identity „odmítnutá“, „nemilovaná“ a „neoblíbená“. Nezůstala jsem však v roli oběti, protože Bůh mi dal nové přívlastky „„milovaná“ a „oblíbená“, změnil moje vyryté postoje o mě. Odpuštění je zde pro mě vrcholem.
V tomto bodě musím doplnit, že moje mamka měla velké kvality, vytvořila nám prostor pro vzdělání, sport, lásku k přírodě a práci. Zpívala nám, malovala hezké obrázky. Ráda jsem s ní trávila čas v přírodě, na chatě, u stolu, kde jsme si povídaly i s tetou příběhy. Její chování bylo hodně ovlivněné poválečnou dobou a komunistickým režimem. Když jsem se narodila, měla mě ráda, ve mě však už byla neviditelná zeď a já jsem nedokázala její lásku přijímat.
Odpuštění otevřelo nový obzor soucitu a lásky
A letělo se dál. Před dvěma roky jsem jela s mým strejdou, mamky bratrem na výlet autem. Je zajímavé, že s tímto strejdou, nejmladším mamky sourozencem, trávím čas jen málo. Více času trávím s její mladší sestrou. Mamka už umřela, odešla k Pánu. Byla mi dána velká milost, být svědkem jejího spasení a odchodu v nadpřirozeném pokoji. Takže jsem mého strejdu, čímž jsem sama sebe překvapila, vybídla, aby mi něco řekl o mojí mamce. Ano, začal mluvit právě o situaci, kdy moje mamka zjistila, že je těhotná a řekla o tomto její mamce, mojí babičce. Ten okamžik si pamatuje celý život, protože babička mamku hodně zbila a nadávala jí samá sprostá slova. Strejdovo vyprávění mě udivilo, více odhalilo mamky příběh a uvolnilo prožitek soucitu a lásky. A tak jsem mamce mohla odpustit hlouběji s pochopením její situace. Odpuštění je zde pro mě zaplavením vlnkou soucitu a lásky.
Odpuštění a smíření to je dotyk dvou rukou
Pokud by tady na zemi mamka ještě žila, měl by příběh odpuštění pokračovat dál v uzdraveném vztahu k mamce – smířením. Nebylo to už ale možné. Přesto mi Otec nebeský dal okamžik, že jsem před rokem v duchovním obrazu vnímala maminčiny slzy a ruku. Ruka se mi jevila jako výzva potvrzení smíření. Váhala jsem, jestli mám svoji ruku vztáhnout k nebesům a nastavené ruky se dotknout. Musela jsem překonat vlnu odporu, ale udělala jsem to.
Podobně jako u mamky, prožívala jsem odpor dotknout se i její sestry, mojí tety. Nedávno moje teta ležela v nemocnici, potácela se mezi životem a smrtí. Tu mi u její postele napadlo, dotkni se její ruky. Jen lehce jsem to udělala a teta se usmála. Pro někoho to mohou být maličkosti, ale pro mě je to velký zázrak odpuštění, uzdravení tvrdého srdce a Lásky. Moje ruce byly svázané řetězy, ale Pán Ježíš ty řetězy sundal. Otevřel dveře vězení a vyvedl mě na svobodu. (Lukáš 4,18-19, Izajáš 61,1-3)
Uzdravení a odpuštění je proces do té míry, do jaké hlouběji přijímáme zjevení Boží lásky a pravdy. Poznáme pravdu a pravda nás učiní svobodnými. Takže moje přesvědčení, že jsem uzdravená po první modlitbě nebylo úplně správné, ale přesto jsem díky tomu byla hodně uschopněná žít vytrvale a trpělivě na cestě s Ježíšem. Vždy, když dojde k odpuštění, otevírá se v nás touha navázat spojení s člověkem, který nám ublížil. Může dojít ke smíření a uzdravení vztahu.
Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkoušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění. Izajáš 61,1