Neztrácet naději

V tyto dny, na Zelený čtvrtek, jsem zaslechla při Mši svaté na TV Noe poselství Božího slova o Jidášově zradě (Matouš 26,14-30), které se pokusím krátce shrnout a pak ho rozvést do myšlenek k vnitřnímu uzdravení.

Ježíš během velikonoční večeře řekl jeho učedníkům: „Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí.“ Na to reagoval Jidáš: „Jsem to snad já, Mistře?“ Kněz vyložil tento dialog slovy, že vidí dvě možnosti, proč na to Jidáš takto odpověděl. Buď byl drzý, nebo si nepřipouštěl, že to, co plánuje, je zrada. V tom okamžiku nebyl schopný rozlišovat dobro a zlo. Je to situace, která potkává i nás v praktickém životě. Nejsme schopni rozlišovat dobro a zlo, a tak hřešíme, zrazujeme, pomlouváme, kritizujeme apod.

Potřebujeme, aby Duch svatý zkoumal naše srdce, protože jedině on nám může dát rozpoznání mezi dobrem a zlem, rozpoznání pravdy. Potřebujeme vyznávat hříchy a přijímat milosrdenství a odpuštění. Nesmíme se chovat jako Jidáš, který propadl beznaději, ačkoliv mu Ježíš před tím umyl nohy. Milosrdenství tak bylo připraveno i pro Jidáše.

Osobně pro mě bylo toto poselství velice silné. Uvědomila jsem si směrem k Jidášovi hlouběji, jak je nebezpečné, když člověk zhřeší a následně ztratí naději na odpuštění hříchu. Tato situace vede ke smrti. Zármutek podle způsobu světa působí smrt. To je situace, kdy člověk není schopen přijmout odpuštění, prožívá silné nebo dlouhé trápení (pocity viny a studu) nad tím, že něco udělal špatně. Nevidí východisko, nevidí konec a často k tomu můžou přispět nepříjemné okolnosti, nebo soudy druhých lidí.

Ale Ježíš Kristus nám přišel darovat život, a to život v hojnosti. Je napsané v Bibli (2 Korintským 7,8-10), zármutek nás má zarmoutit a přivést k pokání. Má být časově omezený a má vést ke spáse. Příkladem je Petr, který zapřel Pána Ježíše dokonce třikrát, a přesto byl schopný přijmout odpuštění.

Petr se díval na Ježíše. Jidáš se díval na svůj hřích. Ve službě vnitřního uzdravení se setkáváme s lidmi, kteří se po dlouhý čas potýkají s přijetím milosrdenství – odpuštění. Většinou se tito křesťané setkali v dětství s přílišným trestáním v oblasti fyzické, psychické i sociální. Za přestupek byli hodně biti, nebo si museli vyslechnout velké množství odsuzujících slov. Hřích či přestupek jim mohl být nezdravě připomínán, takže docházelo u dítěte k jeho opakovanému myšlenkovému i emocionálnímu zpracovávání bez konce. V některých případech rodiče, aby potrestali své dítě, odepírali jim oční kontakt, a tak mohlo dojít k odpojení od zdroje lásky.

Láskyplný a oční kontakt je velice důležitý po procesu zármutku a vyznání hříchu. Jedinec tak navazuje spojení a poznává, že je milován, že proces pokání má konec. Přesně toto prožil Petr, když se po zapření setkaly jeho oči s očima Ježíše Krista. Z očí Ježíše Krista nevycházely výčitky, hněv, ale láska a pokoj. Jedině tak mohl Petr zaplakat a jít po cestě dál.

Kristova láska je pro každého dostupná. Může zaplavit naše zraněná místa a uschopnit nás přijímat hlouběji Boží milosrdenství. Otec každému kajícímu hříšníkovi běží naproti, aby ho obejmul, aby zkrátil jeho zármutek, a aby zamezil pomluvám a zlým narážkám sousedů.

Míla Jochmanová