Vztahy a láska. Vztahy a bolest. Příběh o sousedském soužití a komunikaci srdcem.

Moje rodina žije v domku s krásnou zahradou na okraji města. Když přijdou přátelé, zahradu většinou obdivují, ale také se ptají: „Jaké máte sousedy?“ Vždy odpovídám, že naši sousedé jsou milí, přátelští, hodní. 

Stala se ale taková věc, že sousedé zestárli a před třemi týdny se odstěhovali asi 600 km za svojí dcerou, aby jí měli nablízku. V poslední době mi říkali, že k tomu jednou dojde. Vždy jsem myšlenku rozloučení potlačila, ale nakonec se stalo, že si zabalili věci a jednoho srpnového nedělního rána odjeli. Zbyla po nich zahrada, domeček a vzpomínky. A ty vzpomínky začaly hodně bolet. V slzách jsem viděla naše společné minulé prožitky. Jak jsme si přes plot povídali a sdíleli poznatky o zahradničení, umístění stromů a květin, jejich ošetřování a další věci. Před očima se mi promítala chůze souseda i jeho paní, jak po cestičce mezi travou chodívávali do skleníku nebo na jejich políčko se zeleninou. Také jak zalévali, pleli, sekali trávu, nebo posedávali a odpočívali.

Říkala jsem si, v takovém pohybu je už nikdy neuvidím. Chodila jsem podél plotu a chtěla ještě zachytit tu vůni, kterou kolem sebe vydávali. V bolesti modlitba za jejich spasení byla tou nejspeciálnější modlitbou a útěchou mi bylo ujištění, že budeme spolu zase zahradničit v nebi.

Můj manžel, který byl po jejich odjezdu zaskočený, se přece jen divil, že to tak silně prožívám. Podobně soused se divil, než se odstěhoval, když jsem mu řekla, že jejich odchod bude pro mě smutný. Řekl mi: „Vždyť jsme spolu tolik nekomunikovali a přes zimu se ani neviděli.“ Já mu na to odpověděla: „Já jsem vás ale vídávala, hodně i z okna kuchyně, na zahradě, jak tam pracujete, jak se pohybujete, a to mu bude chybět.“

Po prožití pocitů smutku a prázdnoty jsem si ujasnila jednu důležitou věc, kterou už vím o sobě déle. Komunikuji hluboce srdcem, silněji než rozumem a slovy. To znamená, že do mého srdce vstupují snadno obrazy, děje, pohyb, zvuk. Jsem citlivá na neverbální chování. Velice snadno si všimnu rozdílu mezi slovním obsahem sdělení člověka a jeho neverbálního, neslovního vyjadřování.

Příběh o odstěhování sousedů mi velice pomohl. Mohla jsem vidět svoje nitro, ale také jsem mohla tento příběh rozvíjet do různých oblastí života, zejména do zvěstování evangelia a potřebě vidět dobré obrazy.

Zvěstování evangelia beze slov

Sousedům jsem občas říkala, že věřím v Boha. Když se odstěhovali, napadlo mě: „Já tady na ně vzpomínám, jak se chovali a co oni. Jak budou vzpomínat na mě? Jak jsem se chovala já? Předávala jsem jim evangelium svým příkladným životem v tichosti? Beze slov?“

Podobně je napsáno v Bibli, že věřící žena může získat svého nevěřícího muže pro spasení v tichosti, v jednání beze slov, když uvidí její život v bázni Boží. (1 P 3,1-4) Na základě příběhu o sousedech, kdy se mi obraz jejich životního děje, pohybu a práce beze slov dostal hluboko do srdce, začala jsem tomuto Božímu slovu více věřit. Dobrý obraz života zbožné a pokojné ženy se dostává do srdce nevěřícího muže beze slov docela jistě. Žena, nebo muž nemusí přesvědčovat svého nevěřícího partnera mnoha slovy o tom, jak má vypadat biblický život, nebo co je napsáno v Bibli, stačí to jednoduše žít.

V dnešní době potřebujeme vidět dobré příklady, dobré obrazy

Milé a tiché chování mých sousedů beze slov se stalo jakýmsi obrazovým filmem, který se přenášel přímo do srdce. Ve službě obnovy identity, vnitřní proměny a uzdravení jsme si vědomi, že dobré obrazy a symboly jsou důležité pro uzdravení křesťana. Na konferencích vysvětlujeme určité jevy, přinášíme informace, jak došlo ke zranění dítěte, a jak to mělo být ve skutečnosti správně. Tyto informace se vstřebávají hlavně racionálně, myšlenkově. Abychom, zkrátili a umocnili příjem informací, používáme také příběhy, filmy, obrazy, symboly.

Tony Kalma, služebnice z Holandska, vnesla do přednášek obrázky a sošky na téma mateřství a otcovství. Na poslední konferenci nám četla svědectví, že se modlila za jednoho muže, který toužil mít rodinu a stále se to nedařilo. Ona mu dala po modlitbě obrázek/fotografii muže, ženy a dítěte. Tento muž jí pak napsal, že se oženil a má dokonce děti dvě. Obrázek promluvil k jeho srdci. On si přestal dělat starosti o to, jestli bude schopen založit rodinu. Byl vysvobozený ze starostí a důvěřoval Bohu, že má vše pro něj připravené.

Leanne Payneová mluví o důležitosti symbolů a obraznosti. Píše, že k duchovnímu růstu potřebujeme vidět konkrétní obrazy, zejména ty křesťanské. Obraznost v našem chápání drží skutečnost pohromadě. Tu jsme však odsunuli a omezili se na pouhou abstrakci. Je to škoda. Naše srdce a mysl tak přichází o velké křesťanské symboly a znaky (obrazy, které nám zprostředkovávají transcendentní skutečnost) a místo toho pak naše srdce nevědomky přijímá znaky materialistických či pohanských světonázorů, kterých je kolem nás dostatek.

Je známý okamžik Henriho J. M. Nouwena, kněze, spisovatele, teologa, pastoračního služebníka, který měl neskutečně silný prožitek, když viděl Rembrandtův obraz Návrat ztraceného syna. Po tomto prožitku strávil v Petrohradu před obrazem několik dní, a nakonec z toho celý život čerpal.

Křesťanské symboly, obrazy a příběhy jsou velice důležité. Moje křesťanství zdobí vzpomínka na dětství strávené v Kysuckom Lieskovci. Jako malá holka jsem viděla z našeho baráčku, jak křesťané chodí asi 7 km každou neděli do kostela z Lodna. Někteří pěšky, někteří autobusem. Svátečně oblečení, vždy zasmušile spěchající, v rukou modlitební knížku. V poledne se vraceli domů se zvláštním úsměvem na tváři.

Láska a bolest

Na závěr ještě vztáhnu příběh o sousedech k tématu lásky a bolesti. Láska bolí. Když máme někoho rádi, spojíme se s ním poutem či vazbou. Vazba může být vytvořena i k věci, třeba k domovu, speciálnímu místu, knize a podobně. Jestliže potom o milovaného člověka nebo věc přijdeme, dochází ke ztrátě, která nás zasáhne a bolí. V našem srdci se vytvoří prázdné místo a prožíváme v různě dlouhém období pocity například smutku, deprese, prázdnoty, hněvu. Dnes se už ví, že není dobré tyto pocity potlačovat, nebo se jim bránit. Potřebujeme, aby ve vzpomínkách tyto pocity pomalu odplouvaly z našeho srdce a vytvořilo se zde zdravé místo pro něco nového. Každá ztráta nám něco bere, ale také dává.

Jak řekl náš nový soused: „Paní, neplačte, teď tady budete mít našeho malého.“ Myslel jejich syna.

A já, přece jenom, přeji si, aby do toho prázdného místa přišel Pán Ježíš a zaplnil ho svojí láskou.