V nedávné minulosti jsem se účastnila pastoračního sezení v Anglii, kde jsme se sdíleli s našimi příběhy a bolestivými vzpomínkami. Osobně jsem prožívala, že se moje srdce otevírá, ale stále jsem měla tendenci říkat o svých prožitcích a bolestech účastníkům skupiny. Až to moje vedoucí jasně rozpoznala a řekla: „Začni to říkat Ježíši.“ Tato část dobrého pastoračního vedení mi velice pomohla rozpoznat moji nedokonalost, kdy jsem měla a mám přirozený sklon při řešení bolestí a problémů, mluvit o tom především lidem, nebo dokonce se na tyto problémy zaměřovat více než na Ježíše.
Z této zkušenosti jsem se naučila hlouběji to, co jsem už věděla. Při vylévání srdce potřebujeme často průvodce, který nám pomůže zaměřit se na Ježíše.
Měla jsem štěstí, že jsem své bolesti mohla sdílet s milujícími lidmi už od počátku víry. Když jsem uvěřila v Pána Ježíše, byla jsem naplněna jeho láskou a ve světle pročišťování mého života jsem pochopila, že kdybych věřila dříve v Pána Ježíše, mohla jsem dát svým dětem více lásky a péče už od narození života. To mě velice trápilo, ale nebyla jsem sama s takovými starostmi. Pohybovala jsem se ve skupině maminek, společně jsme se modlily, sdílely a procházely vyučováním o výchově dětí. Ne jednou se stalo, že jsme vstoupily do větší hlubiny vyznávání našich chyb a bolestí Bohu, před očima se nám vynořovaly jednotlivé vzpomínky a Bůh mohl vstoupit do našich srdcí a my jsme plakaly a naříkaly, a nakonec povstávaly obnovené a naplněné Duchem svatým.
A tak mohu sdílet příběh jedné milované sestry s jejím souhlasem. Když bylo jejímu malému dítěti jedenáct měsíců, onemocněla a její rodiče se rozhodli jí ulehčit situaci tím, že odjeli s dítětem k příbuzným na Slovensko na 3-4 týdny. Ona v té době byla nezkušená a mladá máma, velice vyčerpaná, a tak podlehla jejich zvláštnímu návrhu. Když se po čtyřech týdnech vrátili, přijeli autem k jejímu domu, ona vyšla ven. U auta stál její milovaný syn a díval se na ni zkoumavě a smutně, jako by se ptal: „Pamatuješ si mě ještě? „Máš mě ještě ráda?“ Ta žena často hovoří o tom, že na ty jeho smutné, vzdálené oči nikdy nezapomene. Vzpomínka bolí. A tak potřebuje v průběhu času, kdy přijímá od Pána Boha stále více a více lásky, znovu přinášet tu bolest pramenící z pohledu dětských tázavých očí, které se ptají: „Pamatuješ si mě ještě? „Máš mě ještě ráda?“
A právě na jednom setkání, kdy jsme vylévaly Pánu Bohu své srdce, tato žena předávala Bohu konkrétní popis situace, bolestivé emoce a najednou začala velice drásavě křičet, volat k Bohu, a nakonec přijala pokoj a uvolnění a také naši lásku, sounáležitost v Boží přítomnosti. Po čase tato žena navštěvovala skupinku vnitřního uzdravení. Dověděla se, že dítě v jedenácti měsících prožívá separační úzkost z oddělování od maminky, a že by nemělo být násilně oddělené na delší čas. Pokud k oddělení dojde, ozývá se v dítěti úzkost, utrpení, pocity prázdnoty a nebytí. Tyto emoce se vytěsní a celý život způsobují podivné úzkostlivé reakce u jedince. Když je maminka přítomná, je vše v pořádku. Když se maminka vzdaluje, dítě trpí a potřebuje co nejrychleji navázat kontakt s maminkou. Pokud je časová vzdálenost dlouhá, tak dítě, aby necítilo úzkostné pocity, odpojí se emocionálně od maminky a nemusí s ní už nikdy navázat emocionální spojení.
Tyto informace nedělají dobře maminkám, kterým se něco takového stalo. Občas na konferencích vnitřního uzdravení se ptají, co mají dělat, když zranily svoje děti. Řešením je pro tyto situace právě poznat pravdu a následně vylévat Pánu Bohu svoje srdce, projít procesem vylévaných bolestivých emocí a modlit se za uzdravení svých dětí a vztahů s nimi.
A tak ta žena ze skupinky maminek si postupně vylévala srdce a odprožívávala bolestivé emoce. Bolestivé emoce smutných očí dítěte, které se přelily do jejího nitra jako nesmazatelný obraz. Došlo tam také k odpojení, kdy už její syn nechtěl přijímat její lásku a ona nedostávala lásku od něj. Vytratila se tam emocionální vřelost, ačkoliv spolu dokázali trávit kvalitní čas. Proces uzdravení je dlouhodobý. Čím více přijímáme skrze uzdravení Boží lásku, tím více vnímáme, kolik jsme jí neměly/i a nemohly/i dát druhým. Zvláště našim dětem, a to znovu a znovu bolí. Po setkání s Bohem však znovu docházíme pomoci, úlevy a naděje.
Na závěr se ještě zmíním, jak je to s vyléváním emocí u malého dítěte. Pokud malé dítě prožívá bolest z nedostatku lásky, vždy ve svém nitru touží po spojení a zachování citového pouta lásky. Tady platí hlavně vzít dítě do náručí, přitisknout ho k sobě a laskavými slovy ho utěšovat. Důležitý je láskyplný pohled do očí. Pokud dítě pláče, nechat ho vyplakat. Pokud by plakalo dlouho, zaměřit jeho pozornost na něco dobrého. Hlavně se nesmí dítěti odpírat přítomnost, dotyk a oční kontakt. U staršího dítěte je důležitá péče o něj, přítomnost blízkého člověka a útěcha: „Neboj se, to bude dobré. Já se o tebe postarám.“ Není dobré na dítě svalovat vinu: „Já jsem ti to říkala, neber si ty žabky na kolo.“ Můžeme dítě, vybídnout, aby nám vyprávělo, co se stalo. Dítě si vylévá emoce hlavně pláčem, nářkem, objetím, uchopením za ruku, samo ještě emocím příliš nerozumí.
Ty, kdo úpěli, Hospodin slyšel, ze všech soužení je vysvobodil. Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán. Žalm 34,10-19
Modli se, aby ti Bůh poslal do cesty lidi a možnosti, kdy budeš moci sdílet v důvěře svůj příběh Pánu Bohu.